Na reklamy nereaguju, okamžitě je mažu a pisatele blokuju!

Jak bylo

27. února 2012 v 20:10 | Kerria |  Napsáno životem
Sobotní oslava proběhla v relativním klidu. Víceméně tak, jak jsem očekávala.


Přijeli jsme hodně brzy. Manžel se potřeboval zastavit v Holubicích na vrakáču pro nějaký náhradní díl a zdálo se mu zbytečné jet znovu těch 40 km tam a ještě zpátky, když náhodou zrovna jedeme kolem. A tak jsme vyjeli o hodně dřív než bylo nutné, protože jsme nevěděli, jak dlouho se na vrakáču zdržíme. Zdrželo nás to jen chvilku, a tak jsme do objednané hospůdky dorazili s hodinovým předstihem. Ale to nic. Dali jsme si v lokále něco k pití a počkali až přijdou ostatní.

Tetička s rodinou dorazila za chvíli. Přivezli cukroví, víno, hračky pro děti... Když už jsme tam byli, nabídla jsem jí pomoc s přípravami. Spolu se sestřenicí jsme se pustili do rovnání všeho toho cukroví na talířky, které jsme nosily na připravené stoly. Tetička stejně byla zaneprázdněná dotazy personálu restaurace, který chtěl upřesnit hned to a hned zas ono. Alespoň jsme si se sestřenicí v klídku pokecali a probrali všechny radosti a strasti nezaměstnaných žen po mateřské.

Kolem čtvrté se začali scházet ostatní hosté. Rozesadili jsme se ke stolům, bratranec pronesl přípitek a pustili se do hodování. S večeří nastaly trošku zmatky. Co chceme k jídlu jsme si vybírali pár dní předem a někteří už zapomněli, co si vybrali. Našemu Honzíkovi jsem objednala samotné hranolky, ale nějaké dítko mu je snědlo. Ani Bára nedostala objednané kuřecí se sýrem, ale tři druhy stejků (z nichž 2 druhy nejí). Báře můj muž ty stejky vyměnil za ten třetí kuřecí, takže spokojenost na obou stranách. A Honzíkovi udělali nové hranolky. Ostatně nebyli jsme sami, kdo byl postižen zmatkem kolem jídla.

Večer ubíhal v družné zábavě. Děti byly "odstrčeny" do bezpečného koutku, kde jim byly poskytnuty hračky. Máma s tátou seděli na opačné straně salonku. Táta nás občas navštívil a pokecal nebo si pohrál s Honzíkem. Máma si nás nikoho nevšímala. Jen jednou přišla k našemu stolu řešit s mým bráchou, na koho z rodiny má kontakty, aby je mohla všechny pozvat na svou oslavu v létě. Nemůžu si pomoct, ale mě to připadalo jako provokace, protože tyhle věci přece mohla řešit kdykoliv doma, bydlí spolu v jednom domku. Neříkala jsem na to nic a dál se bavila s bratrancem vedle.

Honzíka si máma vůbec nevšímala, jako by tam nebyl. Vlastně ani mě. Jen jednou když jsme si s tátou rozverně měřily naše proporce a řešili, jestli to ty naše oblečky vydrží, nebo prasknou, prohodila máma směrem ke mě, že bych měla se sebou něco dělat, protože jsem nechutně tlustá. Co na to říct, že? Tak jsem raději mlčela, abych nezavdala příčinu k nějaké další kritice mé osoby.

Kolem deváté večer se začali někteří hosté loučit. Zůstali jsme u našeho stolu sami s bráchou a jeho rodinou. Manžel si šel nabrat něčeho ze švédského stolu a já na záchod. Cestou zpět jsem zaslechla mámu, jak mému muži tiše, ale o to hnusněji nadává. Být to jinde a jindy tak by si to líbit nenechal a dost rázně by ji odkázal do patřičných mezí. Ale tady jen mlčel. Přišla jsem k nim a řekla manželovi, že bychom už měli jet domů, už je dost hodin. Jen přikývl. Rozloučili jsme se a odešli. Než jsem oblékla Honzíka i sebe, tak se máma k manželovi znovu přitočila a znovu ho urážela. Musela jsem se hodně držet, abych jí něco ostrého nevpálila taky. Jenže o to jí šlo, vyprovokovat nás. A ona pak sehraje chudinku, nevinnou oběť mojí zloby! Ne, tu radost jí neudělám.

Až na ten závěr to byl příjemný večer. Trošku mě mrzí, že jsem si nestačila pokecat s jedním bratrancem, ale seděl celou dobu naproti mámě a já jsem tam nechtěla jít. Zvlášť potom, co mi máma napsala minulý týden:


Už dlouho s manželem řešíme, jak se zachováme, pokud by nás máma náhodou pozvala na svou oslavu. To je jedna z mála věcí, které nedokážu odhadnout. Pozve nás, nebo ne? Osobně bych byla raději, kdyby nás nepozvala a my se tedy nemuseli rozhodovat, jestli přijmout či ne. Po tomto víkendu je to jasné. Ani jeden z nás nemá chuť jezdit na návštěvu k někomu, kdo je na nás sprostý. Nepojedeme tam, pokud se manželovi neomluví. A to se nestane, máma se neomlouvá i kdyby chybu udělala. Přiznat chybu není podle ní výchovné a ona mě přece musí pořád ještě vychovávat.

PS: Na vysvětlenou k tomu vzkazu:
- Peníze jsou myšleny za Báru, která u nich momentálně bydlí, protože znovu začala studovat, tentokrát v Brně. Máma po mě chtěla peníze na účet, ale protože je k nám neustále sprostá, tak jí nic platit nebudu. Já se jí o žádný podnájem pro Báru neprosila. Peníze dávám přímo Báře, ať si to vyřídí mezi sebou samy.
- Že nemám maminku, jsem nikdy neprohlásila. Došlo k nedorozumění, když jsem po nějaké výměně názorů mámě řekla, že se nechová jako "milující máma". V tomto případě nemá smysl přít se o slovíčka, jen to přinese další hádky a další nedorozumění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pérák Pérák | Web | 27. února 2012 v 21:08 | Reagovat

Kerrio, zachovala si se jak nejlíp jsi mohla, a co víc držela jsi své opratě nervů pevně v rukou, což se o tvé mámě dle tvých slov říci nedá. Gratuluji ti, že jsi to dokázala. :-)  
To, co starší a jistě zkušenější člověk jako tvoje máma zjevně ani nechce pochopit. Myslím, že na svou oslavu tě maminka asi nepozve, ale jestli ti mohu radit, pak ji stejně pošli alespoň blahopřání, aby nemohla nikde tvrdit, že si na ni vlastní dcera nevzpoměla.
Něco v tom smyslu jako:

"Ač nejsou naše vztahy nejpříkladnější pro zbytek celé naší rodiny, přesto se i my připojujeme s úpřímnou gratulací k Tvému jubileu (narozeninám).
Je zřejmé, že více nemůžeme udělat dokud se naše vztahy neurovnají, a k tomu je zapotřebí nejdříve učinit za tím vším společnou tlustou čáru.
Pevné zdraví, štěstí přejí(e) ...."

    Tak hodně štěstí :-)

2 Kerria Kerria | Web | 27. února 2012 v 21:31 | Reagovat

[1]: Děkuji, blahopřání jí nejspíš skutečně pošlu. Neposlat je by mi přišlo jako nevychovanost.
S tím pozváním si nejsem jistá. Máma ráda hraje před světem divadlo, jak je všechno kolem dokonalé. To bylo vidět i teď, když si s tím svým hulvátsvím počkala, až všichni od našeho stolu odešli domů. Nechtěla mít svědky, pokud bych náhodou vybuchla, tak by ze mě udělala hysterku.

3 apok@lyPSÍK apok@lyPSÍK | Web | 27. února 2012 v 23:20 | Reagovat

Nechci být rozhodčí, ale řekl bych, že´s první kolo s úžasným přehledem vyhrála. Lepší to za popsaných podmínek snad ani nešlo. Máš navrch!

4 Janinka Janinka | Web | 28. února 2012 v 8:18 | Reagovat

Obdivuji tě, že jsi vydržela udržet nervy a jazyk na uzdě. Nevím, jestli bych to já dokázala. Ale možná jo,jsem taky taková, že než udělat někomu radost, že mi ubližuje, nedám nic najevo. O to větší má pak ta druhá strana vztek. Jsi vážně dobrá!

5 mauron mauron | 29. února 2012 v 17:07 | Reagovat

Jo, hezký. Stručně a věcně. Tohle jsem taky jednu dobu v životě zažil s někým, s kým jsem se musel potkávat na jednom místě. Ale asertivita samozřejmě funguje spolehlivě. Ten nepřátelský člověk prostě hraje svou roli, takže my si zas vyjasníme svou: žádné provokace, žádné emoce, komunikace stručná a jednoduchá, zcela bezpocitová. Dobře funguje pravidlo, že odpověď takovému člověku musí být vždy kratší než jeho otázka nebo narážka. To ho docela vyčerpá. Pro vlastní psychickou pohodu si ho pak jen postavíme do role žvanícího stroje - to nám právě pomůže se úplně oprostit od emocí a tím pádem se nenechat vyprovokovat.

6 edithhola edithhola | E-mail | Web | 5. března 2012 v 22:55 | Reagovat

Držela jsem jazyk na uzdě 37 let. Vyhrával stejně ten druhý. Dnes si říkám, že jsem mohla ukončit vztah s mámou já, ale nedokázala jsem to. Bylo by to zřejmě zdravější.
Jednou mi Růža z Moravy napsala, jak vůbec mohu chtít, aby tam jezdily mé děti. Ptám se Tě na to stejné. Já jsem byla tak potrefená, že jsem chtěla, aby tam jezdili, i když máma se mnou ukončila vztah, jak víš. Když jsem před 14 dny dodělávala jednu kapitolu v CKMM, tak jsem konečně vyhrabala ze sebe zdravý pocit, že nechci, aby mé děti žily v ambivalenci jako já a setkávaly se s někým, kdo jejich mámu nepřijímá. Dlouhý proces to je.

7 Kerria Kerria | Web | 6. března 2012 v 12:48 | Reagovat

[6]: Mezi námi dvěma a našima matkama je sice zdánlivá podobnost, ale ve skutečnosti je to jiné. Já mám svou rodinu, s tátou jsem v kontaktu nejen přes e-mail a skype, ale pravidelně se vídáme. Stejně tak s bráchou a jeho rodinou i s ostatním příbuzenstvem. Moje máma se ani nesnažila nikoho z rodiny (kromě táty) proti mě poštvat. Máma se spíš snaží přinutit mě, abych se všemi zpřetrhala kontakty.

To není otázka chtění. Po pravdě je mi celkem jedno, jestli moje děti mají nebo nemají babičku. Vnímám to jen na úrovni práva. Mají právo se stýkat, pokud chtějí. Ale nehodlám své děti někomu vnucovat, když evidentně o ně nestojí. Nebyla jsem nadšená z toho, že se Bára v 18 odstěhovala k babičce, ale bylo to jejich rozhodnutí a jejich dohoda. Nešla jsem za ní a nevykládala jí, že babička je taková nebo maková. Stejně by mi nevěřila a já bych akorát zadělala na nějaký další průšvih.

Ukončit vztah s mámou jednak nemůžu, protože nás momentálně spojuje Bára. Krom toho se budeme i dál potkávat na nejrůznějších rodinných akcích. Mám právo se stýkat s rodinou pokud i oni se chtějí stýkat se mnou a hodlám si tohle právo bránit. Máma se s tím bude muset smířit.

Své mámě jsem odpustila a stále odpouštím. Je to velmi nešťastný člověk navíc postižený duševní poruchou (paranoiou). Bohužel nikdo z nás jí nedokáže pomoct. Je mi jí líto, protože je to velmi nešťastný člověk.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama