Sobotní oslava proběhla v relativním klidu. Víceméně tak, jak jsem očekávala.
Přijeli jsme hodně brzy. Manžel se potřeboval zastavit v Holubicích na vrakáču pro nějaký náhradní díl a zdálo se mu zbytečné jet znovu těch 40 km tam a ještě zpátky, když náhodou zrovna jedeme kolem. A tak jsme vyjeli o hodně dřív než bylo nutné, protože jsme nevěděli, jak dlouho se na vrakáču zdržíme. Zdrželo nás to jen chvilku, a tak jsme do objednané hospůdky dorazili s hodinovým předstihem. Ale to nic. Dali jsme si v lokále něco k pití a počkali až přijdou ostatní.
Tetička s rodinou dorazila za chvíli. Přivezli cukroví, víno, hračky pro děti... Když už jsme tam byli, nabídla jsem jí pomoc s přípravami. Spolu se sestřenicí jsme se pustili do rovnání všeho toho cukroví na talířky, které jsme nosily na připravené stoly. Tetička stejně byla zaneprázdněná dotazy personálu restaurace, který chtěl upřesnit hned to a hned zas ono. Alespoň jsme si se sestřenicí v klídku pokecali a probrali všechny radosti a strasti nezaměstnaných žen po mateřské.
Kolem čtvrté se začali scházet ostatní hosté. Rozesadili jsme se ke stolům, bratranec pronesl přípitek a pustili se do hodování. S večeří nastaly trošku zmatky. Co chceme k jídlu jsme si vybírali pár dní předem a někteří už zapomněli, co si vybrali. Našemu Honzíkovi jsem objednala samotné hranolky, ale nějaké dítko mu je snědlo. Ani Bára nedostala objednané kuřecí se sýrem, ale tři druhy stejků (z nichž 2 druhy nejí). Báře můj muž ty stejky vyměnil za ten třetí kuřecí, takže spokojenost na obou stranách. A Honzíkovi udělali nové hranolky. Ostatně nebyli jsme sami, kdo byl postižen zmatkem kolem jídla.
Večer ubíhal v družné zábavě. Děti byly "odstrčeny" do bezpečného koutku, kde jim byly poskytnuty hračky. Máma s tátou seděli na opačné straně salonku. Táta nás občas navštívil a pokecal nebo si pohrál s Honzíkem. Máma si nás nikoho nevšímala. Jen jednou přišla k našemu stolu řešit s mým bráchou, na koho z rodiny má kontakty, aby je mohla všechny pozvat na svou oslavu v létě. Nemůžu si pomoct, ale mě to připadalo jako provokace, protože tyhle věci přece mohla řešit kdykoliv doma, bydlí spolu v jednom domku. Neříkala jsem na to nic a dál se bavila s bratrancem vedle.
Honzíka si máma vůbec nevšímala, jako by tam nebyl. Vlastně ani mě. Jen jednou když jsme si s tátou rozverně měřily naše proporce a řešili, jestli to ty naše oblečky vydrží, nebo prasknou, prohodila máma směrem ke mě, že bych měla se sebou něco dělat, protože jsem nechutně tlustá. Co na to říct, že? Tak jsem raději mlčela, abych nezavdala příčinu k nějaké další kritice mé osoby.
Kolem deváté večer se začali někteří hosté loučit. Zůstali jsme u našeho stolu sami s bráchou a jeho rodinou. Manžel si šel nabrat něčeho ze švédského stolu a já na záchod. Cestou zpět jsem zaslechla mámu, jak mému muži tiše, ale o to hnusněji nadává. Být to jinde a jindy tak by si to líbit nenechal a dost rázně by ji odkázal do patřičných mezí. Ale tady jen mlčel. Přišla jsem k nim a řekla manželovi, že bychom už měli jet domů, už je dost hodin. Jen přikývl. Rozloučili jsme se a odešli. Než jsem oblékla Honzíka i sebe, tak se máma k manželovi znovu přitočila a znovu ho urážela. Musela jsem se hodně držet, abych jí něco ostrého nevpálila taky. Jenže o to jí šlo, vyprovokovat nás. A ona pak sehraje chudinku, nevinnou oběť mojí zloby! Ne, tu radost jí neudělám.
Až na ten závěr to byl příjemný večer. Trošku mě mrzí, že jsem si nestačila pokecat s jedním bratrancem, ale seděl celou dobu naproti mámě a já jsem tam nechtěla jít. Zvlášť potom, co mi máma napsala minulý týden:
Už dlouho s manželem řešíme, jak se zachováme, pokud by nás máma náhodou pozvala na svou oslavu. To je jedna z mála věcí, které nedokážu odhadnout. Pozve nás, nebo ne? Osobně bych byla raději, kdyby nás nepozvala a my se tedy nemuseli rozhodovat, jestli přijmout či ne. Po tomto víkendu je to jasné. Ani jeden z nás nemá chuť jezdit na návštěvu k někomu, kdo je na nás sprostý. Nepojedeme tam, pokud se manželovi neomluví. A to se nestane, máma se neomlouvá i kdyby chybu udělala. Přiznat chybu není podle ní výchovné a ona mě přece musí pořád ještě vychovávat.
PS: Na vysvětlenou k tomu vzkazu:
- Peníze jsou myšleny za Báru, která u nich momentálně bydlí, protože znovu začala studovat, tentokrát v Brně. Máma po mě chtěla peníze na účet, ale protože je k nám neustále sprostá, tak jí nic platit nebudu. Já se jí o žádný podnájem pro Báru neprosila. Peníze dávám přímo Báře, ať si to vyřídí mezi sebou samy.
- Že nemám maminku, jsem nikdy neprohlásila. Došlo k nedorozumění, když jsem po nějaké výměně názorů mámě řekla, že se nechová jako "milující máma". V tomto případě nemá smysl přít se o slovíčka, jen to přinese další hádky a další nedorozumění.
apok@lyPSÍK | 
Kerria 
Kerrio, zachovala si se jak nejlíp jsi mohla, a co víc držela jsi své opratě nervů pevně v rukou, což se o tvé mámě dle tvých slov říci nedá. Gratuluji ti, že jsi to dokázala.
To, co starší a jistě zkušenější člověk jako tvoje máma zjevně ani nechce pochopit. Myslím, že na svou oslavu tě maminka asi nepozve, ale jestli ti mohu radit, pak ji stejně pošli alespoň blahopřání, aby nemohla nikde tvrdit, že si na ni vlastní dcera nevzpoměla.
Něco v tom smyslu jako:
"Ač nejsou naše vztahy nejpříkladnější pro zbytek celé naší rodiny, přesto se i my připojujeme s úpřímnou gratulací k Tvému jubileu (narozeninám).
Je zřejmé, že více nemůžeme udělat dokud se naše vztahy neurovnají, a k tomu je zapotřebí nejdříve učinit za tím vším společnou tlustou čáru.
Pevné zdraví, štěstí přejí(e) ...."
Tak hodně štěstí