Na reklamy nereaguju, okamžitě je mažu a pisatele blokuju!

Ticho za čokoládu

25. září 2011 v 19:15 | Kerria |  Rodina
Tento týden zemřel manželův vzdálený strýček. Vyjádřeno rodovými vazbami: s manželovou maminkou byli vlastníci. Tedy přízeň hooodně vzdálená, zde na Hané (možná i jinde) vyjadřovaná slovy "naše a jejich kráva se napily z jednoho potoka". Přesto s touto rodinou manžel udržuje snad nejvřelejší vztahy ze všeho svého příbuzenstva a i oni nás mají celkem v oblibě, o čemž svědčí pozvání na pohřeb, který se odbýval "v úzkém rodinném kruhu". Dokonce i na parte byl použit u termínu posledního rozloučení minulý čas, což dává tušit, že mimo onen úzký rodinný kruh rozesílali parte až po obřadu.


Nepochybovala jsem, že manžel bude chtít na pohřeb jet a slušelo by se, abych ho doprovázela, přestože jsem onoho "strýčka" viděla jen jedenkrát v životě. Nastala otázka, co s Honzíkem. Téměř celý týden jsme řešili, zda ho vzít sebou, nebo požádat babičku o hlídání, čímž bychom jí však znemožnili se pohřbu zúčastnit. Tchýňka sice na pohřby nechodí, ale toto je přecejen něco jiného. Je to rodina a krom toho i její poslední vrstevník z rodiny. Tušila jsem, že se bude chtít také rozloučit a nemýlila jsem se.

Nakonec jsme se rozhodli, že Honzíka vezmeme sebou. V nejhorším případě s ním odejdu z obřadní síně a počkáme venku. S tím jsme tedy vyrazili.

Před odjezdem jsem Honzíkovi vysvětlila, že jeho kamarádům Terezce a Lukáškovi umřel dědeček a že se s ním pojedeme rozloučit. Snažila jsem se, aby to jeho dětský rozoumek pochopil a připomenula jeho dědečka, co už spinká na našem hřbitůvku. Také jsem mu vysvětlila, že tam musí být strašně moc hodný a hlavě úplně potichu a slíbila mu za to velikou čokoládu. Přesto jsem měla obavy, jak to zvládne.

Honzík překvapil. Před vstupem do obřadní síně štěbetal. Vyptával se na všechno možné kolem pohřbu, hřbitova, jeho dávno zemřelého dědečka i toho "strýčka". Když jsme vešli, znovu jsem ho šeptem upozornila, že teď musí být úplně tiše. Ani šeptat se nesmí! A pro jistotu ještě připomněla tu čokoládu.

Ačkoliv obřad netrval ani půl hodiny, bylo to dlouhé. I pro mě, dospělou. Po očku jsem sledovala, co na to Honzík. Vrtěl se na židličce, občas se přitulil ke mě nebo k tatínkovi, ale celou dobu ani nepípl. Vím, že se tam strašlivě nudil, a přesto to vydržel. Překvapil nás i všechny ostatní.

Zato po skončení obřadu prořízlo důstojné ticho hřbitova jeho hlasité: "Mamí, já chci čokoládu!" Jenže to nebylo tak jednoduché, čokoládu jsem pro něj měla v autě. A tatínek šel pomoct odnést květiny na hrob. Snažila jsem se ho uklidnit, že čokoládka je v autě a že pro ni půjdeme, hned jak přijde tatínek. Celkem marně. Ačkoliv nikdy nechodil na kurzy asertivity, celkem obstojně ovládá metodu "poškrábané desky". Jako kolovrátek neúnavně opakoval svůj požadavek, zcela ignorujíc vše, co jsem mu říkala.

Konečně manžel dorazil, odemčel auto a já mohla tomu prckovi zacpat ústa čokoládou. Nic už nerušilo klid odpočívajících nebožtíků. Na hřbitově se opět rozprostřelo důstojné ticho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 edithhola edithhola | E-mail | Web | 25. září 2011 v 21:05 | Reagovat

Děti vydrží všechno, když chtěj:-) Když něco chtěj, tak někdy tak důsledně, že to nemůže vydržet nikdo kolem nich :-)

2 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 25. září 2011 v 22:40 | Reagovat

Hrozně nerad jsem jako dítě chodil na pohřby. Měli jsme hřbitov za barákem, takže stejně všechny procházely kolem nás. Žili jsme na maličký vesnici, kde jsme každýho znali, takže se na pohřeb chodilo téměř vždycky. Čokoládu jsem ale nikdy nedostal, i když jsem se choval slušně v kostele i na hřbitově.

3 Janinka Janinka | Web | 26. září 2011 v 9:18 | Reagovat

Na pohřbu jsem naštěstí ještě nikdy nebyla, ani jako dítě, ani jako dospělá. Zajímalo by mě, co si o tom myslí tak malé dítě, jako je Honzík a jestli vůbec vnímá, o co jde...

4 signoraa signoraa | Web | 26. září 2011 v 13:14 | Reagovat

Já svůj první pohřeb absolvovala ve 13 letech, kdy mi zemřel spolužák. Od té doby nesnáším lilie. Vím, ty kytky mi nic neudělaly, ale když je vidím, vzpomenu si na ten hodně smutný moment. Rodiče nás coby malé děti na pohřby nebrali, usoudili, že si jich v dospělém životě "užijeme" dost a dost. Já taky své děti chtěla těchto zážitků ušetřit, pokud to bylo možné.
Když tak nad tím přemýšlím, tak moje sestra absolvovala svůj první pohřeb až letos, kdy nám zemřela maminka. Nebyla ani tátovi, měla v té době 3 měsíční mimino a navíc hlídala mého 5 měsíčního syna. Takže měla "premiéru" až ve svých 56 letech.
Honzík je ještě malý a taky by mě docela zajímalo, jak to vnímal. Možná, byl soustředěn na tu čokoládu. Ale obdivuju ho, že to vydržel. :-)

5 Lennroe Lennroe | 26. září 2011 v 16:02 | Reagovat

Já byla n apohřbu poprvé taky ve třinácti, když zemřel můj učitel na housle. To byl ovšem člověk poměrně veřejně známý, takže komorní rodiný pohřeb plný zasmušilých tváří a zdrcených příbuzných jsem nezažila. Když mi rok předtím zemřel zhruba ve čtyřiceti letech strejda, jehož jsme vždycky počítali do nejužšího rodiného kruhu (jelikož naše rodina nikdy nečítala víc než šest lidí) na pohřeb jsem nesměla. mamka usoudila, že otevřenou rakev a to všechno kolem vidět nemusím. Dodnes mám takový zvláštní pocit, prostě si neustále připadám jakoby nikdy neumřel a prostě jen někam odjel a měl se každou chvíli vrtit, docela od té doby chápu proč se vlastně pohřby dělají.

Honzík má výdrž to se musí nechat, i když, jestli se vážně soustředil na tu čokoládu (a kdybych to brala podle sebe, řekla bych že asi jo) tak ho asi pohřeb celkově moc nedojal, zvlášť jestli strýčka ani neznal.

6 Kerria Kerria | Web | 26. září 2011 v 20:57 | Reagovat

[5]: My ho původně také nechtěli brát. Ale když se babička rozhodla, že pojede taky, tak neměl kdo hlídat.
Jako dítě jsem na pár pohřbech byla, ale mrtvolu mi naši neukazovali.

[4]:[3]: Myslím, že tak úplně nechápe co znamená umřít a mít pohřeb. Smrt však patří k životu. Podle mě je potřeba i o této stránce života s dětmi mluvit. Pohřeb k tomu dává příležitost a zároveň i možnost vlastního prožitku celé té atmosféry. Strýčka neznal, znal ty děti (vnoučata zesnulého). A byl tam, "protože je má rád a aby jim nebylo tolik smutno po dědečkovi". Tohle pochopit snad zvládl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama