Na reklamy nereaguju, okamžitě je mažu a pisatele blokuju!

Nechápu

11. září 2011 v 19:31 | Kerria |  Na téma týdne
Celý týden přemýšlím, jestli tento článek napsat, nebo to všechno nechat raději spát. O svém bratrovi se tu moc nezmiňuji a pravděpodobně spousta mých čtenářů ani netuší, že nějakého mám.


Moje máma pochází z pěti sourozenců. Své dětství nepovažuje za šťastné a své sourozence dodnes vnímá jako příčinu všech možných rodičovských nespravedlností vůči sobě. Udivuje mě, že žena s poměrně narušenými sourozeneckými vztahy vědomě přivedla na svět dvě děti. Zřejmě vlastní sobectví v tu chvíli převážilo nad těmito negativními zkušenostmi. Soudím tak z těch několika narážek, že "děti by měly být nejméně dvě, protože kdyby se, nedej bože, jednomu něco stalo, tak rodičům zůstane alespoň to druhé, aby se o ně na stará kolena postaralo."

Nám, svým dětem, však tu podivnou "starobní pojistku" ve formě více dětí dopřát nechtěla. Brácha je v pohodě, má (zatím) jen jedno dítě. Ale já jsem hrozný sobec, který kvůli kdovíčemu, připravil Báru o výhody jedináčkovství. Dlouho jsem nechápala, proč je Bára vůči Honzíkovi tak chladná a odtažitá. A její problémy jsem přičítala na vrub jen a jen pubertě. Ale dnes jsem přesvědčená, že moje máma má na tom všem svůj podíl. Když byl Hozník miminko, byla jsem svědkem, jak bráchově klukovi vysvětlovala, proč nemůžou mít miminko jako my: "Musel by se o všechno dělit, prcek by mu rozbil hračky, rodiče by na něj neměli čas, musel by si spoustu věcí odříct, musel by doma hodně pomáhat a občas by za sourozence dostal výprask...." Nepochybuji o tom, že podobný rozhovor se zřejmě odehrál i s Bárou, nejspíš v době, kdy některá z jejích nejlepších kamarádek dostala sourozence. Bára totiž začala extrémně blbnout právě v době, kdy jsem byla těhotná s Honzíkem. Jakoby se snažila na sebe strhnout pozornost.

Můj vztah s bráchou je zřejmě hodně ovlivněn výchovou. Něco jsem už zmínila. Ale křivd, které cítím bylo mnohem více. Nejstarší a jedna z nejhorších byla zřejmě ta, kdy jsem byla bita, protože mi brácha před obchodem vypadl z kočárku. Měla jsem ho totiž hlídat. Naštěstí zůtal viset na šrákách. Kolik mu tak mohlo být? Rok, možná rok a půl, no nejvýš dva. Já jsem jen o dva roky starší! Nevím, jak si máma představovala, že tří nebo čtyřleté dítě zabrání batoleti skákat po kočárku? Obzvlášť když sotva dosáhne na madlo nebo dovnitř kočárku (i tehdejších sporťáků).

Na druhou stranu si pamatuju i případy, kdy brácha byl bit místo mě a i když je to už hodně dávno, cítím se provinile, kdykoliv si na to vzpomenu. Na bráchu se nezlobím, není jeho chyba, jak nás máma vychovávala. Jsem docela ráda, že ho mám i když náš vztah není tak vřelý, jak bych si u sourozenců představovala.

Ale mámu nechápu. Co ji proboha vedlo k tomu, že si pořídila dvě děti?

(k tématu týdne: Sourozenci)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 11. září 2011 v 20:02 | Reagovat

Znám docela dost lidí, u nichž nechápu, že si pořídili dítě, natož víc dětí. Rozumím tomu, že si neseš životem nějaké křivdy, ale čím dřív se ti podaří mamce odpustit, tím líp pro tebe. Mně se to snadno mluví, když jsem jedináček, že? Ale i já jsem měl co svojí mámě odpouštět.

2 Malkiel Malkiel | Web | 11. září 2011 v 20:07 | Reagovat

Rodiče mívají různé pohnutky k tomu, aby měli více než jedno dítě. Někdy se totiž stávají tragické příhody, kdy dítě zemře. A pokud je to jedináček, tak ty rodiče jsou najednou bez potomků. Znám několik takových případů z okolí. Ze známých osob to byli například manželé Horníčkovi nebo Stella Zázvorková. Každý rodič si totiž představuje, že se jeho potomci postarají o jeho poslední věci a též o dědictví, které po většině lidí zůstane. Například Zázvorková umřela zcela v zapomnění a než ji našli, tak ležela několik dní mrtvá v bytě. A její soukromé věci se potom válely po ulici.

3 Kerria Kerria | Web | 11. září 2011 v 21:25 | Reagovat

[1]: Problém trošku je, že její současná snaha mě změnit nejen zraňuje, ale také otvírá dávno zapomenuté rány. Mě nezbývá nic jiného, než mámě odpouštět. Ona je vlastně strašně nešťastná. A k tomu zřejmě ještě trpí paranoiou. Ona za to vlastně ani nemůže, že je taková jaká je. O to víc mě to trápí, protože je to máma a i přes to všechno ji mám ráda.

4 Malkiel Malkiel | Web | 11. září 2011 v 21:36 | Reagovat

[3]: Kerrio, máš na jednání své mámy správný pohled, že za to nemůže. Každý může dát jen to, co v něm je. Ze stejných důvodů se nelze se zlobit na člověka s kratší nohou, že kulhá. Nelze se zlobit na prvňáka proto, že nezná kvadratické rovnice.

5 Kerria Kerria | Web | 11. září 2011 v 21:40 | Reagovat

[2]: To celkem chápu. Nechápu ten rozpor. Na jedné straně sourozence vnímá negativně, ale zároveň mi sourozence dala společně se všemi těmi negativními dopady. A do třetice, mně přála jedináčka.

6 Kerria Kerria | Web | 11. září 2011 v 21:46 | Reagovat

[4]: Malkieli, děkuji. Něco podobného občas potřebuju slyšet.

7 Malkiel Malkiel | Web | 11. září 2011 v 22:46 | Reagovat

[6]: Kdybys věděla jaký já musím neustále svádět vnitřní souboj, abych se vyrovnal s mojí mámou, tak by sis ještě začala lebedit, jak jsi na tom dobře ;-) :D

8 adaluter adaluter | Web | 12. září 2011 v 1:53 | Reagovat

To je težké Kerrio, myslím, že tvoje máma svoje špatné vztahy se sourozenci vůbec nepřenášela do úvah o svých vlastních dětech. Ona určitě byla přesvědčená, že to udělá jinak a mnohem líp. To jsme nakonec asi všechny, zvlášť my, které jsme se s mámou zrovna neshodly. Chceme dělat všechno pro to, abychom nebyly jako ona, jenže, ne vždy se to povede, někdy přejdeme do opačného extrému, jindy šlápneme vedle v něčem jiném.
Výchova dítěte a život s ním vůbec je strašně dlouhý a spletitý a jakmile je dětí víc, než jedno nespravedlnosti se vyhnout nelze, ať na jednu, či druhou stranu.
Je to zvláštní, ale Rézka si třeba až teď, když vidí, jak občas žárlí Juli na Máťu, připustila, že ona taky žárlila, když byla Juli malá. Před tím to tvrdě popírala, i když to bylo zjevné.
To víš děti, kterým je patnáct, už jsou na svůj status jedináčka hodně zvyklí a nejsou připravení se dělit, hlavně o pozornost. Zvlášť když rodiče jsou přesvědčeni, že tak velké dítě už musí přirozeně chápat, že miminko potřebuje víc péče a času, než oni. Nechápe, najednou si není schopné ani namazat chleba.
Z tvojí mámy je cítit velká touha ovládat, proto asi i ty řeči o druhém dítěti, jestli je podobná jako moje, automaticky zaujímá negativní postoj k tomu, co chci já. Dodnes například ani neví, kam chodí Juli do školky, protože jsem jí vybrala já, ale tvrdí, že kdybych ji bývala dala tam, kam mi radila ona, tak by pro ni dvakrát týdně chodila a brala by jí potom ven. Obě školky jsou asi tak stejně daleko, ta naše možná i blíž, ale za dva roky, co tam Juli je, pro ní nešla, ale nebyla s ní ani venku. Přesto mi to nezapomene čas od času připomenout, jak jsem jim zkazila vycházky. Ovládat, to je jediné, o co jí ve skutečnosti jde, mít nade mnou moc.
Sourozence nemám, máma další děti s mým nevlastním tátou mít nemohla, ale zrovna nedávno mi řekla, že kdyby je měla, jak by k tomu chudáci přišli, aby měly sestru jako jsem já. Takže mí nevlastní sourozenci, ač neexistují, jsou lepší než já, celá po tátovi (kterého mi ovšem opatřila ona, ale to je vedlejší). Pak nemám být na hlavu. :-D

9 signoraa signoraa | Web | 12. září 2011 v 9:25 | Reagovat

Musím se přiznat, že tvojí mámu taky nechápu. To, že sama měla dvě děti bylo její rozhodnutí, ale že bude mluvit svým potomkům do toho, kolik oni mají mít dětí, je pro mě nepochopitelné. Přeci to už není její život, to už je život jejích dětí. Je to svobodná volba každého.
I když už jsem dvojnásobná tchýně a občas s něčím v rodinách mých dětí ne zcela souhlasím, mlčím. Mohu si to jen myslet, protože nemám žádné právo jim "kecat do života".
Moje maminka při občasných návštěvách to zkoušela: "My to s Hankou ale děláme jinak", byla její oblíbená fráze. Vysvětlila jsem jí, že jsem samostatná, soběstačná, svéprávná a že tohle je moje rodina, moje domácnost a že těmi zodpovědnými tady jsme my s mužem.
S direktvními pokyny pak přestala a když už něco na naší adresu prohodila. snažila se to obrátit v žert. :-)

10 mauron mauron | 12. září 2011 v 15:11 | Reagovat

Každé dítě by mělo mít sourozence. Právě proto, že rodiče tu navždy nebudou, bude mít někoho z rodiny na světě. Moc se to tady řeší. V každém případě na tomto území budou vždy žít lidé, kteří mají aspoň dva potomky. Buď to budou Češi, když se zase vzpamatují. No a nebo to budou nějací imigranti, kteří těch pár dětí navíc v pohodě zvládnou a ty Čechy postupně přečíslí a vytlačí. Takhle jednoduché to je. Naštěstí to některým už trochu dochází, takže i já mám pár kolegů, kteří mají hned tři děti.

11 Janinka Janinka | Web | 12. září 2011 v 22:22 | Reagovat

Já spíše než to, že si tvoje máma pořídila dvě děti, nechápu, jak mohla chtít po čtyřletém prckovi, aby hlídalo dvouleté dítě. To je taková pitomost...

12 Stolid Stolid | Web | 13. září 2011 v 21:26 | Reagovat

Ahoj, já mám sestru, starší sestru. Znáte to, ne? Mladší(nejmladší) dítě je nejvíce rozmazlené, je to pravda, vždy jsem skoro všechno měla dřív než sestra. Obě máme prudké povahy, jsme často v sobě, ale taky bych nikdy nechtěla být jedináček. Vždy po bouřce se obloha vyjasní. Proto mám svoji sestru i maminku ráda, nikdy nevíš, kdy se něco stane. Mám je ráda, i když mě štvou! A to je dost často...

13 Arcana Arcana | Web | 14. září 2011 v 1:37 | Reagovat

Sourozenci jsou někdy jen na ránu a někdy zase... no, jdu mu vrátit ránu a pak zdrhnout :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama