Na reklamy nereaguju, okamžitě je mažu a pisatele blokuju!

Rozhodnutí, které ovlivnilo celý další život dítěte

10. července 2011 v 17:11 | Kerria |  Napsáno životem
"Kdyby byly v prdeli ryby, nepotřebovali bychom rybníky."
Už nevím kdo to řekl, ani v jaké souvislosti. Toto úsloví si připomínám vždy, když mě něco nutí se hrabat v minulosti a přemýšlet, jak by život vypadal, kdyby......


Kdysi dávno jsem musela udělat jedno závažné rozhodnutí, které Báře ovlivnilo celý život. Nebyl to ani výběr vhodné školy, ani stěhování, dokonce ani tak závažná věc, jako moje svatba a následná změna bydliště. Musela jsem rozhodnout o termínu, kdy Bára nastoupí povinnou školní docházku.

Bára byla na svůj věk velmi chytrá. Jelikož je však narozená až začátkem školního roku, měla nastoupit do školy tzv. o rok později. Přesto jsem ji vzala k zápisu o rok dříve. V té době, tedy v době toho předčasného zápisu, už uměla číst, sčítat a odečítat přes desítku. Začínala pronikat do tajů násobení a pokoušela se "obkreslovat" psací písmo. Představa, že bude další rok v mateřince a do školy by mohla nastupovat se znalostmi na úrovni absolventa druhé třídy mě docela děsila. Co, proboha, bude v té škole dělat?

Pokud mi teď někdo chce vyčítat, že jsem ji neměla dopředu nic učit, tak na svou obhajobu můžu s čistým svědomím říct, že jsem ji nic neučila. Jen jsem jí pravdivě odpovídala na její otázky, když se ptala, co je to za písmenko. Čtení jsem ji neučila, ale zkuste si sami rychle vyhláskovat třeba obligátní "máma". No schválně: m-á-m-a. Když to vyhláskujete hodně rychle písmenka samy splynou ve slovo. Tak se Bára naučila SAMA číst. S počty to bylo podobné. V časopise Méďa Pusík vycházely i počítací lušťovky. Já v té době hodně luštila křížovky a Bára chtěla taky něco luštit. Protože vyjmenovat čísla uměla, tak jsem jí vysvětlila, že napřed spočítá jablíčka na jedné mističce a číslo zapíše do chlívečku. Pak spočítá jablíčka na druhé mističce a číslo zapíše do druhého chlívečku. A nakonec spočítá jablíčka na jedné i druhé mističce společně a zase číslo zapíše do posledního chlívečku. No a tím je lušťovka vyluštěná. Nic víc, nic míň jsem ji neučila. Spíš jsem se ji snažila brzdit v rozletu, právě kvůli tomu, aby ve škole nebyla moc napřed. Jak jsem psala, byla chytrá a na všechno si přišla sama.

A tak jsem se s ní vypravila k tomu zápisu, ve věku pět a půl roku, v době kdy uměla číst, sčítat a odečítat, snažila se psát a objevovala násobilku. Věděla jsem, že tyto výjimky jsou možné, vždyť na střední se mnou chodili 4 spolužáci, kteří šli do školy "o rok dříve" Jenže paní učitelce budoucích prvňáčků se to nelíbilo. Podzimní děti jsou prý ještě nevyzrálé a na školu nepřipravené. Dodnes nechápu, jak těch pár dní může dělat takový rozdíl. Dokonce i jeden den je obrovský rozdíl ve školní zralosti - dítě narozené 31.8. je zralé nastoupit o šest let později do školy, kdežto dítě narozené 1.9. potřebuje "zrát" o rok déle. Aby mi to názorně předvedla, tak Báře dost přísně poručila popsat obrázek a Bára se docela pochopitelně zasekla. Ale nedala jsem se a protože výjimky skutečně možné jsou, tak Bára dostala papír na posouzení školní zralosti do ped-psych poradny ovšem s tím, že pokud bude pozitivní, máme si najít jinou školu, protože tahle ji z kapacitních důvodů stejně nepřijme. Bohužel, jsem věřila, že na to mají právo a tak jsem si to ani neověřovala.

V ped-psych poradně jsem vypsala nějaký dotazník, pak si vzali Báru beze mě, pak ještě chtěli mluvit jen se mnou. Jejich závěr se shodoval s mým. Ano, Bára je skutečně na školu zralá. Ale má jisté problémy v sociální oblasti. Je ostýchavá, nemá ráda cizí lidi, je nejistá v komunikaci, hůře navazuje vztahy... Ani to pro mě nebylo nic nového. Doporučení jsme ale dostali, v září tedy mohla nastoupit do školy. Jenže kam? V místní škole ji nechtěli, navíc jsem měla neodbytný pocit, že při náznaku jakéhokoliv problému, by se to místo hledání řešení, jednoduše svádělo na tu "krávu matku", co si nedala říct. Takže do této školy raději ne, ani kdybych měla příkaz od samotného prezidenta.

Co teď, Bára sice je na školu zralá a pravděpodobně by se mi i podařilo najít nějakou, kde by mohla nastoupit. Brno je veliké. Jenže pak by musela chodit s úplně cizími dětmi. Neznámé prostředí, cizí děti, nové povinnosti... Nebyla by to pro ni příliš velká změna? Pokoušela jsem se odhadnout, za jak dlouho by si zvykla na děti, které nikdy neviděla a s nimiž se mimo školu nebude ještě několik let vídat. Jaký dopad by na ni mělo, kdyby se jí takovým způsobem přetrhly vazby na současné kamarády?

Přemýšlela jsem dlouho, několik dní. Nakonec jsem se rozhodla, že pro Báru bude lepší, když zůstane se svými kamarády, které zná ze školky a hřiště a ve škole, kterou také trošku zná. Se školkou tam totiž občas chodili do tělocvičny nebo do hudebny. Tak bude hooodně napřed. S tím si snad nějak poradíme a pravděpodobně lépe než s adaptací se na nové prostředí a vytvářením nových sociálních vazeb.

Nikdy jsem o tomto svém rozhodnutí nepochybovala. Jsem přesvědčená, že to bylo správné rozhodnutí. Jen jednou, když mě někdo výčitkami tlačil do úvah "coby-kdyby" mě napadlo:

Kdybych Báru o ten rok dříve do školy skutečně dala, její školní "kariéra" by probíhala úplně jinak. V době stěhování za mým novým manželem by už nastupovala do páté třídy, a tak bych se nemohla rozhodnout pro místní malotřídku, již jsem zvolila právě proto, aby si tu Bára rychleji našla nové kamaráda a zvykla si. Do "měšťanky" (5.tř.) by přecházela z jiného města a nebyla by obětí předsudků zdejších učitelů vůči dětem z malotřídek. A potom, když by jí bylo osmnáct, byla by už ve čtvrťáku. To by jistě ze školy neodešla....

To jsou fakta, tak by to skutečně bylo. Ale už jsem řekla, nelituju toho. I dnes, přes všechny ty problémy, které jsme s Bárou později měli jsem stále přesvědčená, že to bylo to nejlepší. Protože je tu ještě jiné kdyby:

Je velmi pravděpodobné, že kdybych Báru do té školy dala bez ohledu na její sociální nezralost, řešila bych mnohem závažnější problémy, než jen odchod ze školy.

Všechna KDYBY jsou zrádná.

Bářina pamětní fotografie z první třídy
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 punerank punerank | E-mail | Web | 10. července 2011 v 17:32 | Reagovat

Já zase takhle občas mudruju, jestli by bylo llepší, kdybych chodila na "normální základku s asistentem a byla tímpádem víc doma s našima, nebo že jsem dětství od 4 let trávila na intru a rodinu to spřetrhalo...
do dnes nevím, kde bych se vlastně naučila více užitečnějších věcí pro život...trpěla bych na základce - slepá mezi zdravýma, že nestíhám, nebo jsem trpěla mezi svýma bez rodiny?
je to více o citech, než o dovednostech. taky je to hodně o povaze... člověk to už zpětně nevymyslí...
občas by to chtělo rok života na zkoušku - v nové škole, později s malým dítětem...
Ale..... radši ne... každá škola je jiná, každé mimino taky. zkouška by nás mohla zbytečně odradit:)))

2 *Nanna *Nanna | E-mail | Web | 10. července 2011 v 17:37 | Reagovat

Pravda: Všechna KDYBY jsou zrádná. Já jsem to měla tak, že už v pěti jsem uměla číst a psát, ale já jsem březnové dítě, takže bych šla skutečně o skoro celý rok dříve. Společenská jsem byla, ale... to bych teď byla na střední a byla bych o rok mladší než většina třídy. Poznala bych úplně jiné lidi a třeba bych mezi ně vůbec nezapadla. Jsem ráda za to, kde jsem, i když jsem se v první a druhé třídě prakticky nudila. :)

3 Bels Bels | Web | 10. července 2011 v 17:42 | Reagovat

Co to probůh bylo za učitelku... Pokud dítě zvládá to, co by v první třídě mělo, nevím, co měla za problém. O_o Nojo, nechtěla se starat o malou holku, v tom to asi bude.

4 Infantility* Infantility* | Web | 10. července 2011 v 18:11 | Reagovat

Kdyb kdyby, těch bylo, je a bude. Jen nechápu tu učitelku, znám taky případ holky, která se narodila  v polovině září. Měla hodně kamarádů, co šli už do školy a jdnu velkou kamarádku, od které se nechtěla trhnout, tak šla normálně s nimi, bez ohledu na to, že šla v podstatě v 5 letech do školy..
Vážně nechápu, stejně jak mají právo rodiče zažádat o odložení, i když je dítě třeba v dubnu,t ak proč by nemohli poslat dítě když mu ještě nebylo 6... 8-O

5 Veronika Veronika | Web | 10. července 2011 v 18:49 | Reagovat

Hrát na kdyby je dost... no, občas nám to může dost ublížit. Myslím si, že dítěti nic neuteče, když zůstane o rok déle ve školce, opravdu dneska není kam spěchat. A jestli by to bylo všechno jinak, nebo stejně, jak sama píšeš, to nikdo neví, a tak si myslím, že vědět, že jsem se rozhodla správně, je v tuhle chvíli ta nejsprávnější odpověď na všechny "kdyby".

6 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 10. července 2011 v 19:12 | Reagovat

Já jsem 4. 11. a o rok dřív jsem šla. Takže k zápisu jsem šla v pěti a čtvrt. A musím říct, že jsem ráda - o rok jsem se vyhla nejhorší třídní na druhém stupni, nejhorší třídní na střední a o rok jsem se vyhla státním maturitám. Kdybych nešla, ufff ani nechci myslet! :D

7 Kerria Kerria | Web | 10. července 2011 v 19:36 | Reagovat

Děkuji všem za komentáře.

[5]: Přesně tak. Člověku to občas nedá a zamyslí se nad tím, co by bylo, kdyby. Ale nesmí se to přehánět. Je celkem jedno, jestli to bylo správné nebo ne. Už se stalo a vrátit to nelze. Můžeme se poučit, ale ne se tím užírat a vyčítat si to.

8 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 10. července 2011 v 23:34 | Reagovat

Čeká mě podobné rozhodnutí příští jaro. Zápis do první třídy nebo ještě odklad a zápis do nové školky, protože od léta máme být v novém bydlišti v Čakovicích. Nevím. Kuba je v emočně nezralý. Ale inteligečně daleko. Už téměř čte. Když ho dám do první třídy, tak to může být se změnou domova těžké. Školka ale pro něj může být už nuda a bude tím pádem blbě prožívat přestěhování stejně. Kuba nezvládá změny. Je blbé, že přestěhováním se změní i ta školka. Asi bych technicky nezvládala ho vozit do školky, na kterou je zvyklý. Krom toho Matějovi bude tři a půl, tak pokud ho někam vezmou, tak bude také chodit do školky po nastěhování. Možná když budou do školky chodit oba, tak se zmírní ten stres se změn. Nevím.

9 Malkiel Malkiel | Web | 11. července 2011 v 0:46 | Reagovat

Některé věci nelze ovlivnit jakýmkoliv rozhodnutím a ti lidé si určitými věcmi prostě musí projít. Takže klást si nějaké "kdyby" tady nemá vůbec smysl.

10 Hančí Hančí | Web | 12. července 2011 v 22:27 | Reagovat

Žádné "kdyby" v životě neexistuje - a proto se domnívám, že takovými úvahami si člověk jen komplikuje bytí. Nemůžeme žít paralelně ve stejném prostředí, ale s rozdílným třeba jen jedním jediným rozhodnutím, abychom dovedli vyhodnotit, co bylo lepší. Takže já věřím, že když se rozhodnu, má to své důvody a pak již nepřemýšlím nad samotným rozhodnutím, ale hledám co na dané situaci je pozitivní a také poučení z nezdařeného.na závěr také pořekadlo: "Pozdě plakat nad rozlitým mlékem". A tak věřím, že Tvé rozhodnutí bylo správné. Hančí

11 mauron mauron | 17. července 2011 v 0:33 | Reagovat

Jojo. Tenhle problém taky bohužel znám z vlastní zkušenosti. To si pak vždycky říkám, jak že to vlastně umíme plánovat rodičovství, když ani takhle jednoduchou věc nenaplánujeme. A na škole vlastně taky moc nezáleží. Žádná škola nevychovala jedničkáře. To školy prostě neumí. Ty umí tak maximálně trojkaře. Lepší známky pak už vycházejí jen z toho jak aktivní a nápomocní jsou rodiče. Proto na školy ani moc nespoléhám. To fakt důležité (matika, fyzika, jazyky) si naučím děcka radši sám. Víc v klidu a bez ztrácení času. Ve škole si je pak můžou vyzkoušet. To je to, co tak ještě školy zvládají.

12 Sikorka Sikorka | E-mail | Web | 18. července 2011 v 23:22 | Reagovat

Jako kdybys popisovala moje pocity před čtyřmi lety....u zápisu jí bylo 5 let 7 měsíců(tehdy byl hned na začátku února)..a ona je narozená přesně na konec školního roku...a pro jistotu ještě levoruká.
V psychologické poradně určili,že je zralá(ale moc nepomohli...uděláme to jak chcete...vyberte si jestli chcete odklad nebo ne),ve škole s tím problém neměli,takže nastoupila.
Teď půjde do čtvrté...a učí se tak nějak průměrně.
Až jí bude osmnáct-bude ve čtvrťáku(jestli bude vůbec na střední chtít),ale ani to mi nezaručuje,že ze školy neodejde(neteř přešla teď,v osmnácti,ze třeťáku do jiného třeťáku na jinou školu-maturovat bude ve dvaceti,takže tak).

13 adaluter adaluter | Web | 22. července 2011 v 3:47 | Reagovat

Jsou kdyby a "kdyby", jedny nemá smysl řešit, protože cokoli v životě děláme, jde udělat nespočetně mnoha způsoby a ani u jednoho předem nelze najisto určit k čemu nás dovede. Přišla by jiná rozcestí, jiné volby a všechno mohlo být jinak a ještě úplně jinak, než jsi v druhé variantě uvedla.
Pak jsou ta "kdyby" a to jsou opravdové chyby, které jsme udělali, ať už vědomě, nebo jsme na to přišli příliš pozdě. Tam nezbývá, než se poučit a snažit se jejich důsledky alespoň teď, v současnosti, napravovat, protože vzít je zpět nelze.
Nikdo z nás vlastně neví, která, jestli ta dobrá či špatná rozhodnutí, nás dovedla právě tam, kde jsme.
A snažit se odhadnout, jaké následky budou mít naše "bezvýznamné" volby za deset, patnáct či dvacet let je ztráta drahocenného času.
Chápu tvé uvažování, člověk se k němu uchyluje ve chvílích, kdy má pocit, že něco je špatně a že by na tom nejspíš mohl nést nějaký podíl, možná i zásadní podíl. Musíš si ale uvědomit, že mohlo být nejen líp, ale taky hůř. Udělala jsi to, cos v dané chvíli považovala za nejlepší a víc už po sobě člověk nemůže chtít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama