Na reklamy nereaguju, okamžitě je mažu a pisatele blokuju!

Stát by mohl více ušetřit na handicapovaných

11. února 2011 v 16:14 | Kerria |  Všechno možné
Handicapovaní lidé stojí naši státní kasu nemalé peníze. Tedy přesněji, nejen handicapovaní, ale o této skupině lidí toho vím o něco více než o jiných.

Stát na nich sice šetří, kde může. Pořád jim snižuje všemožné dávky a zpřísňuje podmínky pro jejich přiznání. Ale stále je to málo. Díra ve státní kase se pořád zvětšuje a téměř jistě nás i v příštích letech čekají další úsporné balíčky obsahující snižování platů či dávek a zvyšování daní. Občané se musí stále více uskromňovat, zatímco státní subjekty vyžírají větší a větší díru v rozpočtu.


Nevím, jak je to v jiných oblastech, ale v sociálním programu pro handicapované by se dalo  ještě něco ušetřit. Neříkám, že mnoho, na to mi skutečně chybí pohled "zevnitř".

Handicapovaní mají nárok na mnoho nejrůznějších dávek, slev nebo výhod. Na druhou stranu však není důvod jim tato privilegia závidět.
Za prvé: Přiznání čehokoliv je procedura poměrně ponižující, kde málem musíte kdejakému úředníkovi názorně předvádět, jestli jste schopni si vytřít zadnici, protože jinak vám seškrtá body. Doktor vás obvykle ani nevidí a rozhodne jen na základě těch bodů, které mu předá příslušný úředník.
A za druhé: Život s jakýmkoliv handicapem je prostě jiný než normální. Ať se člověk snaží sebevíc, vždycky tu budou nějaká omezení. Pravda, mnohá se dají nějak kompenzovat a na mnohé pomůcky stát přispívá. Ale pořád zůstává spousta věcí, které si musíte buď odepřít, nebo si koupit pomůcku ze svého. Všechno se prostě do tabulek nevejde.

Po přečtení předchozího odstavce, vás už snad napadlo, že nebudu chtít krátit handicapovaným jejich dávky. Ale jak tedy potom na nich ušetřit? Co třebas na poštovném? Víte, kolik stát promrhá na poštovném při vyřizování jedné jediné žádosti?

To vám napřed přijde papír, že žádost přijali a pozastavují řízení dokud nebude kompletní dokumentace. Přeloženo do češtiny: "Pošleme dopis vašemu praktickému lékaři a budeme čekat na jeho zprávu o vašem zdravotním stavu."

Dále pak jste písemně informováni, že už je dokumentace kompletní a tedy spis odesílají posudkovému lékaři. Vzhledem k tomu, že tam obvykle není ani jméno lékaře, který by vás měl posuzovat, je to skutečně zpráva obrovské důležitosti.

Jako třetí v pořadí přijde dopis, že posudková komise nějak rozhodla a vy se můžete k rozhodnutí ve stanovené lhůtě vyjádřit. Opět vele-důležitá zpráva, protože neobsahuje ani zmínku o tom, jestli vaší žádosti bylo vyhověno, či nikoliv. Že "se můžete k rozhodnutí vyjádřit" znamená v praxi to, že se sice můžete vyjádřit, ale řízení je již uzavřeno, takže je vám to houby platné.

Jako poslední přijde rozhodnutí, tedy jediný pro vás důležitý papír v celém tom poštovním maratonu.

Všechny čtyři dokumenty přijdou doporučeně do vlastních rukou a s doručenkou. Poštovné za jeden takový dopis je v současné době 49,- Kč.

Pokud nejste přímo upoután na invalidní vozíček, tak se většinou stává, že vaši žádost zamítnou. S problematikou a omezeními vozíčkářů jsou všichni poměrně obeznámeni a celkem chápou, že invalidní vozíček je skutečné omezení. Ovšem bez očí, uší, rukou a jiných částí těla se podle úředníků (posudkáři jsou vlastně taky jen úředníci) dá celkem spokojeně žít, protože máte nohy a můžete si tedy dojít, kam chcete. To, že nic nevidíte, neslyšíte, nebo si neutřete ani tu zadnici je jen nepatrná životní komplikace a každý z těch úředníků by si na vašem jistojistě poradil. A tiskopisy žádostí neposkytují žádný prostor pro nějaké vlastní vyjádření, např. zdůvodnění proč si myslíte, že tu dávku potřebujete. I když po několika zamítnutých žádostech už budete vědět, že si takové zdůvodnění máte napsat doma a k žádosti přiložit.

Takže se odvoláte a stejný poštovní maraton se opakuje jen s tím rozdílem, že na jeho začátku přibyde dopis oznamující, že vaše odvolání postoupili vyšší instanci. V našem případě potom ještě další dopis, že vyšší instance odesílá vše k posouzení do Brna, protože náš kraj nemá krajskou posudkovou službu.

Sečteno a podtrženo. Na jedné žádosti sežere úřední šiml o 150 Kč více než by bylo nezbytně nutné, pokud probíhá odvolací řízení tak sežere ještě dalších 250 Kč navíc. Nevím, kolik těch žádostí posuzují, ale vzhledem k tomu, že vyřízení trvá minimálně 3 měsíce, tak asi hodně.

Jenže tady se šetřit nemůže. Z čeho by jinak žila Česká pošta, že?
Stát by mohl ušetřit
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marta Woitek Marta Woitek | Web | 11. února 2011 v 17:01 | Reagovat

O životě postižených vím svoje,vidím to kolem sebe... Ale o tom se nebudu rozepisovat,protože by to byl velice nehezký komentář,za který by mi ostatní utrhali ruce a nohy :-|  Jenom stručně a slušně - Všichni jsme jen herci a hrajeme si svoje divadlo....

2 Maika Maika | 11. února 2011 v 17:34 | Reagovat

Je to moc smutné, sama vím, jak to chodí na OSSZ. A co takový člověk protelefonuje peněz, než mu tam řeknou, že jeho žádost byla pozastavena, protože si nevyřídil, tohle, nebo zas něco jinýho. A bla bla bla...Pokud nemá už ani na zavolání, tak je to jen jeho problém.

3 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 11. února 2011 v 17:47 | Reagovat

Zásadní problém je v tom, že existuje řada dávek, na které postižení nemají nárok. Je v moci úředníka rozhodnout o jejich přiznání či zamítnutí a to právě působí tenhle neskutečný birokratický kolotoč. Oč jednodušší by bylo těm postiženým ty dávky sebrat a zvýšit jim důchody? Jenže to by všemocný stát nemohl toho invalidu kontrolovat, šikanovat a ponižovat.

4 Kerria Kerria | Web | 11. února 2011 v 18:01 | Reagovat

[3]: Nenárokové dávky se u nás vůbec nepřiznávají, protože prý nejsou peníze. On je skutečně dost velký problém dostat i tu nárokovou dávku. Např. náš soused zůstal po mrtvici na vozíčku, potřebuje celodenní péči, protože ve svých 75 letech s tím vozíčkem sám nepohne, ale příspěvek na péči mu přiznali pouze 2. stupeň. Všechno si prý udělá sám. To, že mu někdo musí napřed všecno podat (od kartáčku na zuby až po bažanta), nebo ho zavést třebas do koupelny, aby se mohl SÁM umýt, úřednice jaksi opoměla zohlednit.

5 Malkiel Malkiel | Web | 11. února 2011 v 19:04 | Reagovat

Ty bys chtěla, aby úředníci fungovali bez zbytečných obstrukcí? Odkud si prosím tě spadla? Vždyť ty obstrukce jsou základním faktorem jejich obživy. Těmi obstrukcemi oni dokazují svoji nezbytnost, protože co kdyby se náhodou přišlo na to, že je jich tam třetina zbytečná. Ty obstrukce prodlužují veškeré procesy takovým způsobem, že je tam těch úředníků vlastně ještě málo.
A jak by k tomu potom přišel šéf úřadu, který je placený podle počtu úředníků, kteří jsou pod ním, kdyby musel zbytečné úředníky propustit.
Jinak o této problematice sám něco osobně vím, protože mám na krku svoji matku po třech mrtvicích.

6 Janinka Janinka | Web | 11. února 2011 v 21:14 | Reagovat

Z toho se chce vážně až zvracet. Zrovna minulý týden mi má stejně stará kamarádka, která málem zemřela na nádor na mozku, psala, že jí snížili stupeň invalidity a zařadili ji tak do skupiny, kde může bez problémů pracovat. Po operaci špatně mluví a prakticky ochrnula na ruku, díky píli cvičila, aby alespoň částečně obnovila její funkci a když se jí to povedlo, posudková komise jí řekla, že je naprosto v pořádku... Takže skončí na pracáku, protože takhle postiženého člověka v oblasti, kde je vysoká nezaměstnanost, zaměstná málokdo...

7 Jitka Jitka | Web | 12. února 2011 v 15:43 | Reagovat

Kdybych měla moc rozhodovací, tak bych ubrala těm zdravým, kteří můžou, ale nechtějí dělat. A těch je jistě víc než těch, kteří tu pomoc opravdu potřebují. Jenže to nejde byla bych označena za rasistu.

8 adaluter adaluter | Web | 13. února 2011 v 21:46 | Reagovat

Omlouvám se, že se nevyjádřím přímo k tomuto článku, ale nenašla jsem možnost poslat zprávu autorovi. Dnes jsem tady u tebe strávila opravdu hodně času, přečetla jsem všechny články v rubrice děti a mnoho dalších. Za prvé musím říct, že píšeš obdivuhodně čtivě, nemohla jsem se odtrhnout, pořád jsem si říkala, tak to už bude poslední, no tak ještě jeden, dobře poslední a nakonec jsem tu, s přestávkami, tři hodiny. Co mě ale šokovalo nejvíc, je neuvěřitelná podobnost příběhu tvé dcery Báry a mojí dcery. Té mé sice letos bude dvacet, ale problémy začaly někdy po sedmnácti a většinu tvých obav jsme dotáhly k jistotám, ale jinak si připadám, jako by někdo pořizoval zápisky z mého života a to včetně toho, že má o patnáct let mladšího sourozence, nevlastního otce a do devíti let jsem s ní byla sama. Nechci se tady v komentářích rozepsat o podrobnostech, až dozraje čas možná se objeví u mě na blogu, ale musím ti říct, že tvoje psaní a otevřený přístup (i když vím, že už jednou si psala, že jsi to také musela dlouho zpracovávat) a zároveň i příznivé komentáře na tvé články, mi dost pomohly. Trpěla jsem a vlastně stále trpím, střídavými záchvaty pocitů viny a šíleného vzteku, návalů lásky, soucitu a lítosti a téměř nenávisti, pořád se ničím přemýšlením, kde se stala chyba a zárověň děsím budoucnosti protože i druhý potomek je dcera. A já si říkám, co když to nějak pokazím znova, co když nestihnu včas přijít na důvod, proč se to všechno stalo a děje. Čeká mě to samé znovu? Přeju ti, aby to u vás nezašlo tak daleko, jako u nás a taky hodně sil a pevné nervy.
Všechno, co si napsala se dělo i u nás a snad ve stejném pořadí, jen to vždycky zašlo ještě o kousek dál, pořád tomu nemůzu uvěřit jak je taková podobnost vůbec možná.

9 adaluter adaluter | Web | 13. února 2011 v 21:54 | Reagovat

PS:To bych nebyla já, kdybych to zvládla napsat napoprvé, tak se rovnou omlouvám za zahlcení komentáři. Ještě jeden společný faktor jsem vysledovala, zdá se mi, že máš velice komplikovaný vztah se svojí matkou a, pokud se nemýlím, i to máme společné s tím rozdílem (alespoň myslím), že mně nezbývá jiná možnost, než u ní bydlet a tudíž jsou konflikty dost časté i nyní.

10 Jana Jana | 14. února 2011 v 9:00 | Reagovat

[7]: Jsem už 3. rok nezaměstnaná. Syn v červnu promoval na KU v Praze a od té doby je také nezam. Nemáme od nikoho ani korunu, protože manžel těch svých 8tisíc (= živ. min. pro 3 lidi) má. Práci tady sehnat je absolutně nemožné - já už mám 51, syn nemá praxi. Takže není to tak, že ti "relativně zdraví" pomoc nepotřebují, píšu relativně, protože mám spoustu zdra. problémů, žádost o ČID mně zamítli. Naprosté zoufalství z života bez jakékoliv perspektivy.

11 Nestydíš se? Nestydíš se? | 16. února 2011 v 1:52 | Reagovat

[5]: Tvoje matka tě měla na krku dokud ses nezačal živit sám

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama