Na reklamy nereaguju, okamžitě je mažu a pisatele blokuju!

Čaj u královny

9. listopadu 2010 v 18:43 | Kerria |  O životě a tak
Docela ráda chodívám do divadla. Bohužel můj manžel nikoliv, což vzhledem k tomu, že divadlo nemáme za rohem představuje dost vážný problém. Nevadí mi jít do divadla sama, ale potřebuju někoho jako taxikáře, který by mě tam zavezl a zase po skončení přivezl zpět. Docela jsem uvítala možnost zúčastnit se zájezdu do Prahy na divadelní představení.


Jak jste možná poznali z nadpisu, jednalo se o hru "Čaj u královny" v divadle "Na Fidlovačce". Hra se mi líbila a zanechala ve mě dosti hluboký dojem. Konverzační hra líčí poslední okamžiky života královny Alžběty. Je plná filozofických otázek kolem přechodu ze světa živých do říše mrtvých. Nahlíží na smrt a to, co přijde po ní, z mnoha různých úhlů.

Jsou to otázky a věci, které poslední dobou nemůžu vyhnat z hlavy, bohužel. Jak člověk vnímá to, že umírá? Přijde nějaký ten pokoj a smíření? O smrti toho bylo napsáno a natočeno neuvěřitelné množství. Ale ve skutečnosti nikdo neví, jaké to doopravdy je. Přijde Anděla a doprovodí nás? A kam vlastně? Nebo je to absolutní konec? Nic, jakoby člověk ani nikdy nebyl... Co když je to jen další narození do jiného života? Ne, nemám na mysli převtělování. Jen se mi zdá, že některé popisy klinické smrti by se daly připodobnit našemu příchodu na svět. Když jsme se narodili prošli jsme také "tunelem za světlem". Nečeká nás po smrti další level života? A potom další a další... Jednou se nejspíš dozvíme, jak to skutečně všechno je.

A proč vůbec někteří lidé musejí umírat pomalu a tak dlouho? Proč, když už má někdo umřít, ho nemůže normálně srazit auto nebo mu spadnout na hlavu meteorit? Proč se musí několik měsíců nebo i let trápit? Proč se musí stát pokusným zvířátkem v rukou doktorů? Nerozumím tomu. A už vůbec nechápu, jak někdo dokáže žít s tím vědomím, že umírá. S vědomím, že každý den může být tím posledním, že už nemusí přijít žádné zítra. Má vůbec smysl takhle žít? Má smysl bojovat o každý další den? Vždyť si člověk jen prodlužuje trápení. Nebylo by lepší se na léčbu vykašlat a raději si pořádně užít těch pár posledních okamžiků, co mu ještě na světě zbývají? Co z toho  nakonec člověk má, že je na světě o rok déle, když ten rok stráví po špitálech?
Smutná pointa vtipu

Nedávno byla tématem týdne naděje. Psala jsem článek o své kamarádce, která už pět let bojuje s rakovinou. Moje kamarádka už žádnou naději nemá. Minulý týden zemřela. Nedožila se ani čtyřicátých narozenin. Zůstaly tu po ní dvě děti ve věku 10 a 11 let,  a pak ještě dcerka na prahu dospělosti. Ač už dávno nikdo z nás nevěřil v její uzdravení, přesto nás její smrt zasáhla. V mém případě je to první setkání s vlastní smrtelností. Je těžké přijmout fakt, že  začínají umírat vaši vrstevníci.

Ironií osudu štafeta byla předaná dál. Téměř současně se zprávou o její smrti, jsem se dozvěděla o své další kamarádce, které o prázdninách diagnostikovali rakovinu. Další mladá holka s dítětem předškolního věku... Proč?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 edithhola edithhola | E-mail | Web | 9. listopadu 2010 v 22:38 | Reagovat

ach jo ...

2 Malkiel Malkiel | Web | 10. listopadu 2010 v 11:34 | Reagovat

Kdybychom na všechny otázky znali odpověď, tak bychom nebyli lidé, ale Bůh.
Co když duše tvé kamarádky byla v  minulém životě třeba v těle masového vraha a nebo sadistického dozorce z koncentráku?
Kladení otázek "Proč?" někdy může být zcestné a zavádějící. Když někoho porazí auto jak píšeš, tak tak si k tomu taky můžeš položit spoustu "proč?". Proč tak mladej? Proč zrovna toho zdravého, proč auto raději neporazilo někoho nemocného? Proč neporazilo někoho bezdětného? Proč auto porazilo někoho koho znám, proč neporazilo někoho neznámého? Proč porazilo dobrého člověka a ne darebáka? Proč, proč, proč?
Já si osobně myslím, že klást otázky "proč?" nám náleží pouze ohledně vlastního jednání. Proč jsem neudělal něco lépe než jsem mohl udělat? Proč jsem nepomohl bližnímu, když jsem pomoci mohl? Tam jsou otázky "proč?" na místě.

3 Kerria Kerria | Web | 10. listopadu 2010 v 14:06 | Reagovat

[2]: Díky za slova útěchy, tohle jsem fakt potřebovala slyšet. :-?

4 Malkiel Malkiel | Web | 10. listopadu 2010 v 21:55 | Reagovat

[3]: Hmm, tak teď nevím, nakolik jsou tvá slova myšlena ironicky a nakolik upřímně.

5 radulina radulina | Web | 11. listopadu 2010 v 9:55 | Reagovat

Mám poslední dobou pocit, že je té rakoviny všude nějak moc :( O víkendu jsem se dozvěděla, že sestřenčiný dcerce ukončili léčbu a budou čekat. Jako hlupák jsem se zeptala: "Čekat na co?", ale hned jak jsem to vyslovila, došlo mi to a vyhrkly mi slzy. Je jí ani né rok a půl, celý svůj krátký život strávila po nemocnicích a rodiče s ní.
Nedávno jsem se taky dozvěděla, že jedna správná holčina má rakovinu (naštěstí je prognóza zatím pozitivní), má holčičku v první třídě a třímesíčního chlapečka.
A loni mi na rakovinu zemřel děda. Bojoval s ní do posledního okamžiku.
Začínám se bát, kdo bude další...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama