Na reklamy nereaguju, okamžitě je mažu a pisatele blokuju!

Bít či nebít?

31. srpna 2010 v 19:27 | Kerria |  Děti
To je oč tu běží… Vypůjčila jsem si slova klasika. Pokud někdo namítne, že je tam hrubka, tak vězte, že není. Chtěla bych se zamyslet nad používáním fyzických trestů ve výchově a podělit se s vámi o svůj názor.


V dnešní době jsou fyzické tresty na ústupu a mnoho osvícených rodičů je zásadně proti jakémukoliv bití dětí. Přesto ani tito osvícení rodiče se někdy nedokážou ovládnout a své dítě uhodí. Samozřejmě, je to zakořeněno hluboko v nás, protože sami jsme si podobnou výchovou prošli.
Můj názor není tak radikálně jednoznačný. Jsem pro nebít děti, pokud jsou nějaké jiné možnosti výchovy. Ovšem na druhou stranu, jedna dobře mířená občas dělá divy.

S čím zásadně nesouhlasím je bití dětí v afektu. Děti jsou sice mistry v tom, jak nás vytočit, ale nikdy by neměla za to následovat rána. Jsme dospělí lidé a měli bychom zvládat svoji zlost i jinak, než tím, že zmlátíme někoho slabšího. Dáváme tím dítěti špatný vzor a učíme ho, že zbít toho, kdo nás naštval je vlastně správné. Nejsem světice a taky jsem jednou jedinkrát v afektu dítě uhodila (vytrhlo se mi při vystupování z tramvaje a vběhlo rovnou do silnice kde jezdily auta). Ovšem považuju to dodnes za své selhání a dítěti jsem se za to omluvila.

Dostávám se tedy ke svému názoru nebít. Snažím se své děti nebít. Myslím, že předškolní dítě není třeba bít. Většinou je ještě dost tvárné, aby se dalo zvládnout jiným způsobem. A pokud se skutečně nedá zvládnout, je možné ho z pozice síly vzít do náruče a odnesením jinam mu zabránit v konání nežádoucí činnosti.

Co však s dítětem, které má záchvat vzteku? Ani tady si myslím, že není třeba dítě bít, aby se uklidnilo (přestože spousta rodičů tvrdí, že jedna dobře mířená facka odvrátí pozornost a dítě je po ní schopné lépe komunikovat). I moje dítě mívalo a dodnes mívá záchvaty vzteku. Jak to řeším? Pokud se mi dítě vzteká, nevšímám si ho. Jako by najednou nebylo. Nesnažím se uklidňovat, nesnažím se odvést pozornost, nesnažím se ho ani uplatit. Pokud náhodou by mohlo svým řevem někoho obtěžovat, tak ho odvedu/odnesu jinam, to je všechno. Jsem s ním, ale tvářím se jako bych byla sama.

Jak tedy vychovávat? Záměrně jsem vynechala "bez bití", ale k tomu se ještě dostanu. Máme spoustu možností, jak dítě pozitivně motivovat i spoustu přiměřených trestů. Důležité je, aby si dítě uvědomovalo své nežádoucí chování i jaké bude mít důsledky. Osvědčila se mi metoda "Třikrát a dost". To znamená, že dítě napomenu jen třikrát. Poprvé jemně s vysvětlením, proč nemá to nebo ono dělat. Podruhé důrazně, ale zase s vysvětlením. Potřetí už nic nevysvětluju, jen stanovím následky: "Ještě jednou a bude následovat…." A pochopitelně dodržím! Dítě má svobodnou vůli se rozhodnout, zda v nežádoucím chování bude pokračovat a ponese následky, nebo mu to za to nestojí.

A tady se dostávám k tomu bití, či nebití. Už jsem psala, že máme spoustu jiných možností, jak dítě vychovávat. Ovšem pokud jsou všechny domluvy, prosby i hrozby, tresty i zákazy dítěti lhostejné a nenesou kýžený efekt… V tom případě souhlasím s přiměřeným fyzickým trestem jako posledním pokusem, jak dosáhnout žádoucího chování. Důležité však je zachovat klid a trestat s chladnou hlavou. Dle mého soukromého názoru je pořád lepší nějak vychovávat, byť k tomu neužíváme zrovna nejlepší metodu, než ustoupit a úplně rezignovat na výchovu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Já | Web | 31. srpna 2010 v 20:22 | Reagovat

Souhlasím, fyzické tresty se mi taky příčí...nás mamka nikdy nebila (a podívejte se, co ze mě taky vyrostlo...Muahahá...)

2 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 31. srpna 2010 v 21:01 | Reagovat

Určitě souhlasím s tím,že fyzické tresty se mě zajídají,i když z vlastní zkušenosti vím,že bych býval co by dětsko raději volil vařečku,než promlouvání do duše,které jsem musel snášet po některých dětských a pubertálních dobrodružstvích.Myslím že ona věčná otázka ač převedena do jiné roviny tu s námi asi ještě dlouho zůstane.

3 edithhola edithhola | E-mail | Web | 1. září 2010 v 23:09 | Reagovat

Fyzicke tresty s klidem a chladnou hlavou, prosim ne!!! Emoce jsou důležitější. Pokud vubec potrestat fyzicky, tak jedine v emoci jedno plácnutí a po vychladnuti to dítěti vysvětlit a OMLUVIT SE ... Každý může v emoci uletět a chybovat, ale zapomíná se, že je nutné chybu uznat a omluvit se. To bych chtěla své děti naučit. Tím se žádná autorita nesnižuje naopak !!!! Co bych za to dala, kdyby to máma uměla!!!!

4 KatyRZ KatyRZ | Web | 5. září 2010 v 20:32 | Reagovat

Tak to já v jeden okamžik při čtení řekla: To si snad dělá srandu. Kdy jindy dítě plácnout přes zadek, než v okamžiku, kdy svým chováním, a tím, že nás neposlechne, ohrozí vlastní život? Takže v okamžiku, kdy se mi dítě vytrhne a na okřiknutí nereaguje a běží dál, ho plácnu bez pardonu, protože pokud si nezapamatuje, že tohle bylo opravdu špatně, pak příště pod tím autem skončí. V takový okamžik si raději nechám nadávat od kolemjdoucích, než riskovat, že se to bude opakovat s horšími následky. Nebudu své dítě fyzicky trestat, za to že si neuklidí nebo za to, že mluví sprostě nebo co já vím, ale zrovna v tomhle případě, bych se já tedy neomlouvala.

5 Kerria Kerria | Web | 5. září 2010 v 21:52 | Reagovat

[3]: Po pravdě, moc si nedovedu představit, co by dítě muselo udělat, aby mě vytočilo natolik, že bych ho zmlátila. Asi fakt jen to, že ohrozí svůj život.

[4]: Nemyslím si, že mlátit dítě i v takovém okamžiku je správné. I to považuju za chybu mě rodiče. Měla jsem ho líp držet.

6 Romi Romi | Web | 14. ledna 2011 v 8:22 | Reagovat

Své dcerky jsem nebila..Snad jen symbolické plácnutí přes zadeček a nebo ruku, ale i při tom se spíše zasmáli. Tak nastalo vysvětlování proč a jak a fungovalo to:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama