Na reklamy nereaguju, okamžitě je mažu a pisatele blokuju!

Co bylo ve škole?

14. června 2010 v 16:38 | Kerria |  Děti
"Ahoj, tak co bylo ve škole?"
"Nic."
"Nějaký známky?"
"Ne."
"Co jste měli k obědu?"
"Už nevím."
.....

Že vám to něco připomíná? Komu taky ne. Ve spoustě rodin s  (nejen) pubertálními dítky se podobné rozhovory odehrávají téměř denně. A pak, že prý se my rodiče nezajímáme! Zajímáme se. Nejen o známky a jestli jste jedli. Jenže na co se máme zeptat, když přijdete ze školy? Jaké šaty měla vaše třídní?


Tady je možná jeden z kamenů úrazu v komunikaci mezi dospělými a dospívajícími. Dospívající má pocit, že nás nezajímá nic jiného, než škola. Není to pravda! Jen nevíme na co jiného se zeptat. Zajímá nás, co děláte, jak se bavíte, s kým se přátelíte i vaše názory na cokoliv kolem. Zkuste někdy na otázku "Co bylo ve škole?" odpovědět: "Holky říkali, že v sousedním městě otevřeli super butik." "Franta mi nahrál nový mp3 písničky."... Prostě cokoliv, co vás ten den zaujalo, pobavilo,... Je dost pravděpodobné, že pak už nedojde ani na ty otázky o známkách a obědě. Místo toho si s vámi rodiče vymění pár vět na téma, které vás zajímá.

Je strašně těžké rozumět a chápat člověka, který s námi nekomunikuje, nebo jen minimálně. V případě naší Báry se už komunikace zvrtla z mé strany jen do příkazů. Není čas si toho říci víc a není to moje chyba. Bára nemá čas. Přijde ze školy, buchne taškou do kouta a je zas pryč. Jak mám do těch pár minut mezi pokojíčkem a koupelnou vtěsnat všechno, co mám na srdci?

Ani netuší, jak mě to deptá. Nemá čas si se mnou vypít kafe. Dokonce ani nemá čas s námi společně povečeřet. Ani o víkendu to není lepší. Nepamatuju se, kdy jsme naposled společně seděli u stolu. Vždyť je to pár minut a dalo by se toho tolik probrat...

Nedávno jsem narazila na článek "Proč mami?" Pisatelce odpovědět neumím, nežiju s nimi. Ale sama bych dala nevím co za to, kdybych našla blog naší Báry. Právě proto, že se mnou nemluví. Nevím, co se děje. Nedokážu jí věřit, protože ji už vůbec neznám. Nevím s kým se přátelí, nevím kam chodí, nevím co ji zajímá.... Nevím o ní skoro nic. Jen mám poslední dobou pocit, že mě strašně nenávidí. Ale nechápu proč? Čím jsem jí ublížila? Chtěla bych to vědět, abych mohla svou chybu napravit..... Proto také brouzdám internetem a hledám jestli někde nenajdu její stopu.

PS (27.6.2010)
Děkuji za návštěvu blogu i povzbudivá slova. Báře bude na podzim 18.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KatyRZ KatyRZ | Web | 14. června 2010 v 19:52 | Reagovat

Kolik vůbec Báře je?

2 shariony shariony | Web | 14. června 2010 v 22:17 | Reagovat

A co já bych zas dala ráda za to, aby si se mnou máma chtěla povídat. Jenže komunikace s ní se vždycky strašně zvrtne. Bojím se s ní mluvit, protože se vždycky pohádáme.. Myslím, že je fajn, že se o Báru zajímáš, ona si to určitě uvědomuje a časem ti za to bude moc vděčná, uvidíš ;-)

3 Lowiska Lowiska | Web | 15. června 2010 v 10:37 | Reagovat

Já se pohybuju někde mezi tvým názorem a viděním té situace tvýma očima a té holčiny, jejíž blog znám (sporadicky), a článek jsem četla.
Byly doby, kdy mi bylo patnáct, sedmnáct, a se svou mámou jsem moc nemluvila, protože jsem měla dojem, že ji fakt nic jiného nezajímá. Jenže pak se stala spousta věcí, mezi ostatním jsem také dospěla, odmaturovala, a tak dále. Dneska je mi dvaadvacet, a chtě-nechtě si musím začít sypat popel na hlavu, a souhlasit s tebou. Rozumím, co jsi chtěla napsat. Vždyť to vidím kolem sebe, moje mladší sestra se stala před rokem maminkou. Já jen doufám, že Bůh dá, a já budu někdy také mít vlastní dítě :-|

4 miriabel miriabel | Web | 16. června 2010 v 1:25 | Reagovat

Mí rodiče znají adresu mého blogu a nikdy jej nechtěli číst. ví, kde si schovávám deník, stejně vím, že jej nikdy neotevřou.
když jim něco říkám, mám pocit, že nechápou nebo nechtějí? Možná je to tím, že o mně ví úplně všechno. I když mě občas štvou, stejně si potřebuji neustále (i doma) povídat. S taťkou si občas rozumím, ale mamka je úplně jiná, i když moc hodná. Byla bych ráda, kdyby na pár minut procitla do mého světa, ale tuším, že se to nikdy nepovede.
Možná to tak má být. Ta hranice,zeď, přes kterou se nikdy nedostaneme, i když bychom tolik chtěli, stojí mezi všemi potomky a jejich rodiči.
Hodně vašich článků jsem přečetla jedním dechem. A jsem za ty chvíle strávené na vašem blogu moc ráda, díky nim sem pár věcí pochopila, přestože jsou mí rodiče diametrálně odlišní.

Vaše dcera bude nejspíš můj pravý opak, ale myslím, že i tak vás má ráda, jenom to v tomhle věku neumí dát najevo. Nebo vyjadřuje lásku svým stylem a má pocit, že vy nerozumíte ji a ani nechcete.

Vše se spraví, to vím bezpečně.

5 Kittanya Kittanya | Web | 21. června 2010 v 19:35 | Reagovat

Tak to bys měla radost ze mě. Já jsem byla aktivní školáček a všechno, co jsme dělali ve škole jsme se mamince snažila povyprávět. Nejdřív neměla čas to všechno poslouchat a pak už skoro ničemu nerozuměla :-D

6 Lucy Lucy | Web | 13. listopadu 2010 v 23:15 | Reagovat

achjo. Připadám si děsně provinile. Já s rodiči často splknu i na dlouho, ale občas se chovám taky takhle.. nevděčně. Musí to bolet..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama