Na reklamy nereaguju, okamžitě je mažu a pisatele blokuju!

Bojuju se závislostí

27. května 2010 v 17:00 | Kerria |  Napsáno životem
Ano, jsem závislák, to přiznám. Ale bojuju s tím a poslední dobou mám pocit, že i úspěšně.
Na čem, že to jsem závislá? Přece na počítači a hlavně na internetu. Od doby, co jsem zůstala doma na mateřské, je internet téměř jediné moje spojení s okolním světem. Procházky po naší vsi mě nějak neuspokojují stejně jako konverace s místními důchodkyněmi, které nejčastěji potkávám. A tak jsem začala trávit příliš času na internetu.


Internet mi poskytuje rozptýlení, které ve své venkovské osamělosti tolik postrádám. Rozšiřuje mi obzory, poskytuje informace o světovém dění, dává možnost virtuálně konverzovat s různými lidmi, poskytuje mi zábavu, dokonce i moje dřívější koníčky mají díky internetu úplně jiný rozměr. Dalo by se říct, že v dnešní době mi nahrazuje noviny, televizi, knihovnu i přátelské posezení s kamarádkami. A to je asi chyba.

Co je však úplně nejhorší, okrádá mě o čas, který bych mohla mnohdy strávit smysluplněji. Teď narážím na různé internetové diskuze či fóra. V okamžiku, kdy do nějaké přispěju, tak jsem chycená a stále musím znovu a znovu otvírat tu stránku a kontrolovat, jestli mi někdo neodepsal, případně odepisovat a dál rozvíjet nahozené téma. Stalo se to neúnosné. Přestože jsem se snažila stále normálně fungovat, starat se o Honzíka i o domácnost, tak jsem nic nestíhala a dlouho jsem nemohla přijít na to, proč.

Pak mi to docvaklo! Chybí mi ten čas, co během dne trávím u počítače. Přestože normálně funguju, zapnutý počítač mě nutí každou chvíli na pár minut odběhnout z kuchyně a zkontrolovat situaci. Kolik těch chvil za dopoledne asi je? Určitě dohromady dají hoďku možná i dvě.

"Tak tohle teda ne!" řekla jsem si jednoho dne a zakázala si během dopoledne zapínat počítač. Zpočátku to bylo hrozně těžké. Předchozí večer jsem přispěla do diskuze a ráno měla nutkání si přečíst reakce, které během noci přibyly. Podobně se asi musí cítit kuřák, který nemá svou ranní cigaretu. Vydržela jsem do oběda. Když šel Honzík po obědě spát, já si sedla na tu chvíli k počítači. Když se Honzík probudil, z těžkým srdcem jsem počítač zase vypnula a šla se věnovat jemu. Zapnula jsem ho až večer po večeři a tentokrát ho nechala běžet až do chvíle, kdy jsem únavou padala na hubu.

Sice jsem trpěla abstinenčními příznaky jak feťák na detoxu, ale vydržela jsem. Dokonce jsem si zakázala během dne chodit do pokoje, kde máme počítač. Co oči nevidí, to srdce nebolí! Ty první dny byly kruté, ale vyplatilo se. Po pár dnech jsem zjistila, že mám zase čistou domácnost, že stihnu včas uvařit oběd, že už se mi zase nic nepřipaluje a že se dokážu radovat z chvil strávených společně s Honzíkem. A to vše i bez nějaké významné pomoci manžela (který má mimochodem své práce kolem baráku dost a dost).

Dneska už zvládnu i vejít během dne do pokoje s počítačem aniž bych ho alespoň "na chvilku" zapnula. Dokonce už ho nezapínám ani během Honzíkova poledního spánku. Sice ten čas netrávím úklidem domácnosti, ale relaxuju jinak. A svou denní dávku drogy si beru až večer, kdy už Honzík spí. On totiž počítač není jen nekonečným zdrojem zábavy, ale také tak trochu prostředkem, jak vylepšit finanční situaci rodiny. Takže nejprve si udělám to, co mě živí, a potom se věnuju zábavě až do vyčerpání.

(k tématu týdne: Drogy)

PS (14.6.2010):
Děkuji, že jste četli tento článek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matanov matanov | Web | 29. května 2010 v 2:04 | Reagovat

Gratuluji k vyléčení :-) Bohužel, obyčejně používám PC i k jiným věcem než brouzdání po internetu a vždy, když ho zapnu s jakýmkoli úmyslem, nakonec skončím na netu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama